Poselství minulých generací - poselství dědečků - trikolóra a stoh slámy. Napsal Václav Lamr
Poselství minulých generací.
Ne každý má ten luxus, aby zažil v pohodě oba dědečky ze strany otce, i matky.
Z matčiny strany jsem měl dědečka, který se jmenoval Ctirad Černoch. Dozvěděl jsem se od příbuzných po jeho smrti, že jsem přes něj potomkem muže, který byl činný v dějinách staré Jednoty bratrské. Byl to bratr významného biskupa Jednoty bratrské Lukáše Pražského a jmenoval se Jan Černý. Zmiňuje se o něm
Č E S K É B
Druhý dědeček z otcovy strany se jmenoval jako já, Václav Lamr. Pocházel od Jičínska, vyučil se kamnářem v Olomouci a v Litovli navázal na prastarou keramickou tradici a vybudoval kamnářství. Později i keramickou dílnu, kterou převzal můj otec a ve které dodnes dělá kamna, krby i historické repliky kamen můj bratr Josef. Dědečka jsem znal vždy jako muže pilné práce. Měl stále zástěru zamazanou od hlíny a měl mohutný knír. Byl to vlastenec a činovník Sokola. Protože v našem domě byla stará keramická dílna a pec už od roku 1670, byla od věků všech hrnčířských generací a kamnářů, co tu pracovali celá černá od kouře z keramické pece.Ten ,,pecník“, jak jsme tomu prostoru říkali, je černý dodnes.
Když si dědeček chtěl odpočinout od práce, vyšel na ulici před dům a pozoroval omladinu. Občas nějakého uličníka, co nějak zlobil, vtáhl do dílny a zavřel za pec, kde byla absolutní tma. Babička musela obvykle zakročit a kluky vysvobodila. Tak se dědeček stal jakýmsi strážným ulice. Když se objevil ve dveřích dílny, rozhostila se mezi dětmi uliční slušnost. Tuto činnost měl jaksi v krvi, protože jednu dobu dělal práci městského strážného a čekal, až se ve městě uvolní nějaká pec na keramickou práci.
S T O H S L Á M Y
Můj dědeček Václav prožil první světovou válku a v ní hodně cestoval od Haliče po Itálii a bojoval v Rusku v zákopech za císaře pána. Na nějaké bojiště cestoval lodí.
S T O H S L Á M Y
Z mnoha příběhů, které mi dědeček vyprávěl, mi utkvěl jeden, který je silně symbolický a dědeček do něho vložil jakési pomazání, aby vyzněl jako poselství budoucím generacím. Mnohokrát jsem o tom příběhu ve stohu slámy přemýšlel, když jsem myslel na princip jednoty lidí. Je zde Bohem vloženný tajemný klíč, kterým máme dnes otevřít další dimenzi lidství v Evropě a ve světě.
Bylo to před Vánocemi v třeskuté zimě jednoho roku války, někde na ruské frontě. Geografické a časové okolnosti si pochopitelně nepamatuji. Rakouští vojáci krutě mrzli v zákopech jedné z nesmyslných pozičních bitev, kde se týdny i měsíse bojovalo o nějakou vyvýšeninu a kvůli té kótě umíraly tisíce Rakušanů a Rusů na druhé straně.Ti, co zůstali pro další jatka, sváděli marný zápas s omrzlinami končetin, častým hladem, tyfem, průjmy a se zmíněným hmyzem.
Dědeček si v tom smrtelném zákopovém mrazu jistě vzpomínal na to, jak při nočním hlídání u pece doma v Litovli přikládá pod vypalovací komoru bukové štípy dřeva, popíjí prostějovskou starorežnou a ukrajuje si uzené maso. Kouř z dýmky klesal v proužku do větracího otvoru pece a na koleně předly dvě kočky. Prostorem se line specielní vůně právě tavené glazury. Podle toho, kdy se vůně objevila a dle její intenzity, poznali hrnčíři a kamnáři, kolik ,,dřev“ mají ještě přihodit, a kdy končí pálení. To bylo jejich tajemství a důkaz mistrovství. Potom si mohli schrupnout v teple u žárem sálající pece.....
Ze snění v mrazu zákopu byl dědeček velitelem vyzván, aby se připojil místo podřimování do průzkumné skupiny. Ta mizela ve tmě v prostoru nikoho. Měli sledovat, zda není na protilehlé frontě Rusů nějaká aktivita. Při jedné takové průzkumné misi objevili vojáci nečekaně blízko v malém údolí stoh slámy, který zázrakem nebyl zapálen zbloudilou střelou. Vojáci se okamžitě dohodli, co mají udělat. Skupina vojáků se okamžitě zavrtala do hloubi stohu a v tom nečekaném daru od Boha v podobě teplé lázně okamžitě vysílení vojáci usnuli.
Ráno se dědeček probudil a v hrůze zjistil, že se ve spánku objímal s nějakým Rusem v bílé uniformě. Rusové také ve stejnou noc stoh objevili a Rakušáky ve tmě nepoznali. Spali s nimi promíchaní, Rus vedle Čecha, Čech vedle Rusa a v noci si dýchali jeden do tváře druhému. Rakouští a ruští vojáci se toho kuropění na povel úleku všichni naráz probudili a každý prchal na jinou stranu svahu údolíčka. V panice ve stohu zapoměli pušky, boty, pláště, a malé batohy.
Dědeček, jako bývalý policajt sjednal mezi nepřáteli pořádek. Protože v ruské skupině byl nějaký přeběhlý Čech, rychle se domluvili pokyny a povely na dálku přes údolí. Z každé strany nechal dědeček vyslat deset mužů, aby ze stohu pobrali zapomenuté boty a pušky a oděvy svých vojáků. Protože měl dědeček jako živnostník obchodního ducha i v této situaci, požádal Rusy, aby vzali dolů ke stohu při sbírání věcí jejich vynikající tabák, a Rusům za to zas slíbil čerstvě fasovaný komisárek, tedy chleba a vyhlášené rakouské ovinovačky do bot. Tak se stalo. Obě skupiny si pobraly ve stohu své věci a udělaly výměnný obchod. Rakouští vojáci jásali nad ruským tabákem, a Rusové se ještě v údolí u stohu zakousli do rakouského chleba. Lámanou rusko-češtinou bylo dědečkovi sděleno, že Rusové na této části fronty dostali zásah do proviantu a nedostali několik dní nic k jídlu a vojáci si vařili rozřezané opasky z kalhot a drtili kořeny vyhrabané pod sněhem. Než se rozešli, pověděli si, jak se to má s frontou a dědeček se tak dozvěděl, že za týden nastane všeobecná ofenziva z ruské strany.
Rusové a Češi, kteří tady hájili cara a císaře, se dohodli na tom, že než začne ofenzíva, vytvoří v tomto údolí ve stohu smluvní neutrální zónu, aby se mohli i jiní vojáci ohřát a vyspat v teple. Dohodli se na tom, co si skupiny budou vyměńovat.
Týden ještě nevypršel, a velitel, který se vše dozvěděl, nechal stoh zapálit. Ráno kolem páté zahájila dědečkova fronta mohutnou ale opět zbytečnou, nic neřešící ofenzivu, ve které dědeček ztratil několik dalších krajanů, co s ním bojovali.
Když jsem o tom příběhu přemýšlel, napadl mne tento slogan: ,,I NEJVĚTŠÍ NEPRŘÁTELÉ PIJÍ STEJNOU VODU“. Myslím, že tento skutečný příběh mluví i bez výkladu o lidské solidaritě obyčejných lidí. Bůh vám žehnej a uchovej nás od takových strastí.
Václav Lamr
