Střídavka - svědectví V.Lamra
Střídavka
Bylo to v roce 1950, kdy jsem šel ze školy domů a pozoroval, jak se moji spolužáci těšili na shledání s rodiči a na volné odpoledne. Já jsem však své kroky před rodným domem zpomaloval a na břehu Moravy u svatojánského mostu jsem se zastavil. Nechtělo se mi jít domů, kde mezi rodiči, kteří se rozvedli, probíhalo právě pochmurné řízení o jejich právu na nás s bráchou. Vybavila se mi scéna v soudní síni, kde na jedné straně seděl otec a na druhé zástupce matky. A soudce se mne zeptal: ,, Koho máš raději? Otce či matku? U koho bys chtěl být ?“ Taková šíleně nepřirozená, amorální, eticky patologická otázka sedmiletému chlapci. Hnusný pach smrti cítím po letech dodnes. Otec zpozorněl. Chtěl jsem vykřiknout:,,Chci mít oba!“ ale pud jakési sebezáchovy, nebo spíš vnitřní hlas Božího Ducha mi velel: ,,Vol otce, zde je jistější stabilita...“ A tak se stalo. To je můj osobní příspěvek k problému ,,střídavky“.
Názory, že střídavá péče mezi rodiči stresuje dítě, je pseudohumanistický alibismus. Ubohé pokrytectví, který vyzařuje z nylonového úsměvu sociální pracovnice, která si tak léčí mindráky ze své bezdětnosti. Zde se také rodí feminismus. Pokud došlo ke zločinu rozvodu dvou rodičů s dětmi, není nic horšího v životě dítěte. Pokud dítě zmrzačíš rozvodem bodnutím do srdce, potom napravující opatření například jednostrannou péčí matky, je jen pokus utišit své svědomí. Osobní a společenské. Dostane-li dítě duchovně - duševně smrtelnou ránu z jedné strany, nebo z obou, má to stejný důsledek. Není přece rozdíl mezi tím, dotkneš-li se drátu s vysokým napětím elektřiny pravou nebo levou rukou. Používat realitu stresu střídavky k argumentu podmiňující jen péči matky, je morální alibismus. Na atmosféře morálního marasmu, pro který se oba rozhodli a v němž trpí především děti, by se měli podílet oba. V jednom starověkém státě vrahovi doživotně přivázali jeho oběť na záda. Zde je nabídnutá přímo Boží milost uprostřed tragedie rozbitých vztahů. Matce i otci je tak daná možnost aspoň částečně napravit to, co zničili. Navíc úloha otce je nezastupitelná a absence jeho role ve výchově je porušením Božího řádu. Tím se rozvíjí spirála národní sebevraždy do dalších důsledných dimenzí, zvláště v psychice chlapců.
Setkání s Bohem.
Jak pokračoval příběh na břehu Moravy, jak jsem se nahoře zmínil? Zastavil jsem se a bylo mi tehdy do breku. Nechtělo se mi vůbec jít domů. Vedle hučelo jedno z rozvodněných ramen řeky Moravy a unášelo kusy dřev na zpěněné hladině. A tu náhle se jakoby řeka zastavilka v prudkosti povodňového proudu a ocitl jsem se v jiné dimenzi. Slyšel jsem naprosto jasně a zřetelně HLAS, který zněl z mého nitra a z kosmu :,,JÁ MILUJI VŠECHNY LIDI NA SVĚTĚ..,,
A prožil jsem hluboký, nadpřirozený pokoj, který jsem ve svém životě prožil ještě jednou, když jsem se v řece Moravě topil a pod vodou vydával svůj život Pánu Ježíši. Stál jsem na břehu řeky a vnímal pokoj božího království. Kdykoliv jsem šel do školy, nebo ze školy, vždy jsem se na chvíli zastavil na tom místě u břehu a opět jsem byl naplňovaný pokojem. Pochopitelně jsem začal ve škole mluvit o Bohu, o svém zážitku a chodil jsem po ulicích Litovle a mluvil jsem v neznámých jazycích, velebil Boha nebeskými zpěvy. Jeden muž to uslyšel a řekl: ,,To je glosolálie..,, Má touha dát tuto zprávu dál, že Bůh miluje všechny lidi se změnila v činnost, kterou dělám dodnes. Psal jsem lístky s poselstvím od Boha a dával jsem je do pekařství, do kina, do predejny potravin ,na Národní výbor. Trousil jsem je na nádraží i ve škole. ,,Bůh jest a miluje všechny lidi..
Ředitelka školy dostala zřejmě ultimativní příkaz, aby s tím něco udělala, - bylo to v roce 1950 , poslala ke mě jednu psycholožku, učitelku, která mi začala mou víru vyvracet logickými argumenty. Bibli jsem nečetl,neznal jsem ji, živá církev zde nebyla, nikdo mne nemohl povzbudit.To byl začátek odpadu od dětské víry až ke studiu Marxismu,hledání pravdy ve filozofii, ve východních naukách.A začal jsem praktikovat spiritismus. A potom, uprostřed smradu filozofických vepřů a spiritismu jsem prožil: ,,Ne nic a nikdo mi nedal ten hluboký pokoj, prožitý boží přítomností na břehu Moravy. A vstal jsem, abych hledal ten ztracený pokoj, to království lásky Nebeského Otce a jako poutník v Labyrintu Komenského jsem na konci zoufalého hledání potkal Pána Ježíše Krista. Proto maluji často scénu milosrdného Otce.
Zničili mou víru, ale hluboko v srdci jsem vždy slyšel hlas Boha na břehu Moravy. Jednoho dne jsem tu větu četl v Bibli a byl jsem šokován: ,,MILUJI VÁS, PRAVÍ HOSPODIN,, (Mal 1.2 )
Náhledy fotografií ze složky Nové obrazy Václava Lamra
Komentáře
Přehled komentářů
rozhodl jsi se správně bratře
http://www.janjosefpospisil.estranky.cz/
dvě identity dítěte
(Markéta, 12. 3. 2012 18:03)Milý pane jsem sice katolička, ale líbí se mi Vaše obrazy i poctivost Vašich myšlenek. Dovolte mi ale s Vámi polemizovat ohledně střídavé péče rozvedených rodičů o dítě. Vy jste zažil tu hrůzu "Sofiiny volby" a souhlasím, že se takto ptát dítěte - jedno jak starého - je nelidské. Střídavá péče ale není "řešením" jen sekáním ocasu naněkolikrát. Tím velkým zlem je sám rozvod a lidem dnešního světa namlouvají, že střídavou péčí dítě netrpí, jen pro to, aby nemuseli uznat, že rozvod je ZLO. Staří izraelci, slované i římané věděli, že právně musí být dítě otce, který za ně nese odpovědnost a protože věděli, že milující matka dítě neopustí a že takové uspořádání je donutí (oba - i když většinou za cenu oběti jednoho z nich) k dohodě, která dítěti zajistí domov a oba rodiče. Pokud má dítě hlubší vztah jen k jednomu rodiči a druhého skoro nevidí, není to dobré, ale dá se s tím dobře vyrůst. Jen se nesmí dopustit ten "boj o dítě a jeho city", třeba za cenu oběti jednoho rodiče, že přijde o každodení kontakt s ním. Ten boj o dítě bude přeci při střídavé péči šílený, únavný a nekonečný. Dva tatínci, dvě maminky, dvě postele, dva psy, dva počítače, dvě adresy a dvě víry!
otec
(Jan Josef, 22. 11. 2013 21:19)