Skutečný příběh
Napsal Václav Lamr
Když jsem studoval na umělecké škole v Brně (1960-64), znal jsem skupinu
amatérských speoleologů, kteří prozkoumávali jeskyně v Moravském krasu, které
nejsou přístupné veřejnosti. V oblasti blízko Blanska se nalézá přes tisíc jeskynních
prostor. Ale jen malé procento je přístupné veřejnosti.
Tito spolužáci se jednoho dne vrátili z průzkumné cesty do podzemí. Bylo na nich
poznat, že prožili závažnou, téměř tragickou zkušenost. Vlezli do jedné chodby ve
skále v lesním údolí krasu a po nesnadném průlezu podzemními chodbami vešli do
nádherné, krápníky ozdobené jeskyně. Z toho objevu se však neradovali dlouho.
Zjistili, že si cestu během průlezu přestali důsledně značit a stopy si pošlapali. Z
jeskyně totiž vedlo množství různých chodeb a komínů a oni si se zděšením
uvědomili, že nevědí, kterou cestou se mají vrátit na povrch. Navíc při průlezu jedním
svislým komínem ztratili důležitou svítilnu a byli odkázáni na slábnoucí světlo
baterek. Věděli, že musí ihned, dokud mají ještě světlo, najít cestu zpět, jinak
zahynou. Protože o nich nikdo na povrchu nevěděl a neměli možnost volat o
záchranu, byla jejich situace beznadějná. Jedinou nadějí pro ně bylo slábnoucí světlo.
Čas jim tuto naději pomalu ukracoval. Bylo jich pět. Rozdělili se na dvě skupiny a
vstupovali postupně do chodeb, aby našli onu JEDINOU cestu, kterou se mohou
zachránit. Měli spoustu možností a cest, ale věděli, že většina chodeb se ztrácí v
beznadějném bludišti kolem a míří do propasti. Vraceli se z průzkumů chodeb se
vzrůstajícím vědomím marnosti. Začali propadat panice a strachu.
Mezitím se na smluvené místo v údolí dostavil jejich další kamarád. Na poslední
chvíli odřekl účast na expedice do podzemí, a proto s ním už nepočítali. Náhle se v
nějaké předtuše rozhodnul jet stopem za kamarády. U jedné z děr do skály našel
batohy kamarádů. Věděl, že jsou v podzemí, a proto rozdělal oheň a uvařil večeři.
Potom však pojal podezření, že se přátelům něco stalo. Se svou silnou baterkou
vstoupil dovnitř. Aby nezabloudil, jistil se červenou šňůrou, a sledoval čerstvé stopy v
blátě chodby. Potom slyšel i jejich hádky a křik. To ho také orientovalo při cestě do
bludiště v podzemí.
Ztracení průzkumníci si na chvíli sedli dohromady, vypnuli světla, aby je šetřili a
vzrušeně hovořili, co dál. Ve chvíli beznaděje uslyšeli padání kamení a SVĚTLO v
odlehlé, nenápadné straně jeskyně. To byla ta cesta záchrany. Jejich kamarád je tak
zachránil v pravou chvíli. Pod jeho vedením a pomocí červené orientační šňůry vyšli
napovrch a podivili se, že je již večer. Strávili v podzemí mnoho hodin. Radovali se,
že jsou živi a zdrávi.
Tento skutečný příběh nám ukazuje na několik zásadních skutečností.
Tato skupina měla v podzemních prostorách výběr z velikého množství cest, možností
a různých směrů. Oni však věděli, že musí najít tu JEDINOU cestu, kterou se mohou
dostat z dočasného pobytu v jeskyni na povrch. Také i my máme mnoho možností ve
svém životě.
Věděli, že jejich světla, tak jako i náš život, má velmi krátké, časové omezení, které
nám Bůh poskytuje v délce našeho života. V tomto světě se nám nabízí veliké
množství cest, idejí, náboženství a systémů. Jen jediná cesta je však řešením a
cestou záchrany.
Tento příběh nám také jasně ukazuje, že se člověk sám nezachrání svojí silou. Člověk
se nevytáhne za vlastní vlasy z bahna a z jámy, a proto potřebuje záchranu z
vnějšku. Potřebuje záchrance. Tímto zachráncem je Pán Ježíš Kristus, Spasitel světa
a národů. On řekl: „Já jsem světlo světa. Kdo mne následuje, nebude chodit v
temnostech, ale bude mít světlo života“ (Jan 8,12).
Toto vyprávění svých přátel jsem zapsal jako svědectví pro lidi v tomto světě.
Připomíná mi mou cestu hledání pravdy, cesty a směru. Dokud jsem se nesetkal s
živým Ježíšem, bylo to bloudění. On je víc než filosofie a náboženství.
Pokud potřebuješ nalézt záchranu ve svém životě a tento příběh se podobá nápadně
tvému marnému hledání, ozvi se mi na kontaktní email a telefon.
Ježíš řekl: „Já jsem ta Cesta, Pravda a Život, nikdo nepřichází k (Bohu) Otci, než
skrze mne“ (Jan 14,6).
